Olomouc, listopad 2017 - Loni seděla ve zpustošeném kostele a hleděla do oblak, letos nebe zakryla nová střecha. Co vše se na Haiti změnilo? A co zůstalo stejné? Na jedné straně nezájem vlády o obyčejné lidi a hlad početných rodin a na druhé straně srdečnost, pospolitost. Klára Lőffelmannová z Arcidiecézní charity Olomouc se před pár dny vrátila z více jak měsíční cesty po Haiti, nejchudší zemi západní polokoule. Jak bylo, o tom více v rozhovoru…

IMG 6129

Jak s člověkem zamává přílet na Haiti?
Člověk vyjde ven z letiště a tam chaos a davy lidí, přičemž spousta z nich uvidí bělocha z Evropy a předpokládá, že má peníze. Proto je třeba mít se na pozoru před zloději. Naštěstí nás na letišti vyzvedly sestřičky z Port au Prince. Zmatek ale pokračuje - na letišti i ve městě chybí nejrůznější značení, ani ulice nejsou pojmenované. Nechápu, jak Haiťané vědí, kam mají jet. Je tedy dobré mít kontakty, občas přístup k internetu a také vlastního řidiče, který se vyzná.

A jak se na Haiti vůbec pracuje? Dá se to?
Je třeba počítat s čímkoliv - může se vám rozbít auto a nedojedete do cíle nebo se zpozdíte na schůzku. Nebo začne pršet a zaplaví se ulice… Člověk musí být stále ve střehu. Haiťané si také hrají na velkou byrokracii. Nevyřídí nic hned, vyplníte formulář a musíte se vrátit druhý den.

Čím to je?
Asi je to důsledek jejich způsobu života, ale také jejich otrokářské minulosti, kdy jim vládli běloši. Teď si diktují oni, dávají to najevo a my se musíme podřídit. Zbytečné bylo třeba i to, že jsme museli odevzdávat ID kartičku při návštěvě jedné holčičky v nemocnici. Sestřička měla kopii občanky, což neuznali a nechtěli ji do nemocnice pustit, zachránila nás moje karta Caritas.

V čem je pro nás Haiti naopak inspirativní?
Lidé tam víc žijí spolu, všichni se zdraví, ptají se, jak se daří, nikam nespěchají. Jsou srdeční a bez předsudků. Pro cizince je tam ale nebezpečí, že se s někým sblíží a on jej pak bude chtít využít. Haiťané se mají špatně a v cizincích mohou vidět možnost přísunu peněz, možnost dostat se pryč…

Jak na Haiti žije běžný člověk?
Když Haiťané mají přístřešek a jídlo a vodu, jsou rádi. Ceny pozemků i ceny ve stavebnictví jsou totiž velmi vysoké a drahé je i to jídlo. Nejčastěji tedy jedí rýži a fazole, protože jsou nejlevnější a je jich hodně, takže je zasytí. Kdo má zahrádku, pěstuje i trochu ovoce a zeleniny. Když toho vypěstuje víc, snaží si aspoň něco málo vydělat prodejem. Trochu legrační je, když vidíte u silnice stát ženy a všechny, jedna vedle druhé, prodávají mango.
Na Haiti je 40% nezaměstnanost, spousta lidí tak nemůže třeba poslat své děti do školy, nemají na ni peníze.

Loni jsi byla v Karibiku poprvé, bylo těsně po hurikánu a často se demonstrovalo kvůli oddalování prezidentských voleb, změnila se situace do té doby?
Na rozdíl od loňska, kdy jsme museli měnit plán ze dne na den, letos vše klapalo, jak mělo. Co se týká demonstrací a nepokojů, ty jsou na Haiti pořád. I když zvolili nového prezidenta, nevědí, co je to opozice, takže ta se nového prezidenta snaží svrhnout. Všem jde o moc. Když jsme letos měli vyrazit z hlavního města do Gonaïves, byly nahlášené třídenní manifestace. Museli jsme se rychle sbalit a vyjet o den dříve, abychom se vyhnuli zátarasům se zapálenými pneumatikami a podobně.
 
Co bylo třeba během letošní cesty zařídit?
Uspořádali jsme zdravotnický kemp pro všechny děti ze školy v Baie de Henne, vyjednali Kontejner pro Haiti s humanitární pomocí a monitorovali opravy střech po hurikánu a také projekty Caritas Slovakia. Navštívili jsme i školy, kde máme Adopci na dálku, dovezli dětem dopisy od adoptivních rodičů a s dětmi jim pak odpověděli. Dále jsme museli probrat s partnery, jaká je situace, a zjistit, jak žijí děti, které opustily adopci.

Je těžké tyto děti sehnat?
Naštěstí máme dobré kontakty, například bývalé studenty z adopce, kteří nám s tím pomáhají.

Jak tedy pokračuje život těchto dětí poté, co vystudují?
Mít vzdělání je důležité, protože třeba aby Haiťané mohli pracovat v supermarketu, potřebují mít diplom. Problém ale je, že na Haiti není práce. Děti tak vystudují střední školu a nemají uplatnění. Je těžké se s tím vypořádat, pracovní trh tam může změnit vláda a ta toho pro lidi příliš nedělá…. Děti tak často pomáhají doma, třeba na poli, nebo zakládají rodiny. Pár jich pokračuje ve studiu na univerzitě, na tu ale mnozí nemají peníze. Někteří vstoupili do řádu a připravují se na kněžství.

Dá se s tím něco dělat?
Chceme využít toho, že v Gonaïves začala fungovat šicí dílna, uvidíme, jak to půjde, a zavedeme ji i v Baie de Henne. Lidé by se tam mohli učit i jiným řemeslům.

Co se Ti z letošní výpravy nejvíce vrylo pod kůži? Zavzpomínej…
Návštěva opraveného kostela na jihu v Roche a Bateau. Loni jsem tam seděla a koukala do oblak, protože hurikán odnesl z kostela střechu. Pak se tam vrátíte, nad vámi nová střecha (přispělo na ni Arcibiskupství olomoucké) a pod ní se chystá svatba a lidé slaví svátek sv. Michaela. Ta střecha je pro Haiťany důležitá, kostel je tam i kulturním centrem, spojuje lidi.
V Gonaïves mě velmi zasáhlo setkání se středoškolákem, který čekal venku před centrem sestřiček sv. Josefa. Dali jsme se do řeči a on se ptal, odkud jsem a co dělám na Haiti. Byl fajn. U večeře se pak sestřička podělila o smutný příběh. Ten den ji navštívil klučina, který žije s maminkou a mladšími sourozenci. Pořád sestřičce opakoval: „Iam going, Iam going“, nemohl se vymáčknout. Sestřička nechápala, ptala se: chceš emigrovat? Chlapec na to, že už čtyři dny nemají jeho sourozenci co jíst a že se na to už nemůže dívat a vytáhl z batohu nůž. Chtěl se zabít. Sestřička jej zadržela. Takhle své rodině nepomůže. Vyzvala ho, ať přijde po škole do centra pomáhat plít na zahradě, pomáhat s úklidem… Aspoň něco si přivydělat. Byl to ten kluk, se kterým jsem ten den mluvila.

Sotva ses vrátila zpátky do České republiky, těšíš se zase zpět na Haiti…
Ta cesta mi vždy dodá energii do další práce, na Haiti člověk vidí, že to má smysl. Také tam přehodnotí své priority a vrátí se s nadhledem. Najednou se soustředí na lidi kolem sebe a chce jim věnovat více času. Jsem vděčná za to, že dělám tuto práci a děkuji dobrovolníkům, adoptivním rodičům, našim dárců, všem těm lidem, kteří nám pomáhají. Bez nic bychom tu práci dělat nemohli.
 
Za rozhovor děkuje Karolína Opatřilová, ACHO
Foto: Jakub Kocián, Vít Kanyza